Karel Jaromír Erben

Po svých studiích na gymnáziu v Hradci Králové a v Praze byl zaměstnancem Královské české společnosti nauk a sekretářem Českého muzea. Od roku 1851 působil jako archivář města Prahy a od roku 1864 se stal ředitelem pomocných úřadů pražských. Ve svých studijních letech se Erben stýkal s Karlem Hynkem Máchou a později se také seznámil s Františkem Palackým , s nímž spolupracoval (mj. na přípravě českého diplomatáře ) a jehož politickými názory byl trvale ovlivněn. Spory s Martinem Hattalou Erbena vyčerpávaly a přispívaly ke zhoršení jeho zdravotního stavu.

Erben je znám především jako sběratel lidové poezie. Ve smyslu názorů bratří Grimmů hledal v ústní lidové slovesnosti odraz starých náboženských mýtů, jež lidové podání a tradice během věků přetvořily a často zakryly. Výsledkem Erbenovy sběratelské činnosti byly tři svazky Písní národních v Čechách (1842–1845), jejich přepracované a rozšířené vydání vyšlo roku 1864 s titulem Prostonárodní české písně a říkadla.

Nejvíce však Erben proslul sbírkou Kytice z pověstí národních ( 1853 ), zkráceně jen Kytice ), která vyšla podruhé roku 1861, a to v rozšířené verzi (s oddílem příležitostných písní) s názvem Kytice z básní K. J. Erbena . Jádrem této sbírky je dvanáct (později vyšla i 13. balada - Lilie) básní oddílu Pověsti národní, jimž předchází úvodní báseň Kytice.

Karel Jaromír Erben se narodil v Miletíně 7. listopadu 1811 . Jeho rodičům – ševci a sadaři Janu Erbenovi a jeho ženě Anně – se narodila dvojčata Karel a Jan. Jan však později bohužel zemřel a ani jeho bratr Karel na tom nebyl zdravotně dobře, často churavěl a trpěl poruchou řeči. Základního vzdělání se mu dostalo v miletínské škole, kde vyučovali také jeho strýc a dědeček. Zde postupně rozvíjeli všechna jeho nadání včetně hudebního a připravovali ho na pozdější studia. Rodiče z něj chtěli mít také učitele, on se ale kvůli vadě řeči nakonec rozhodl pro studium práv. (Později přispěl k ustavení české právnické terminologie.)

Aby mohl studovat na hradeckém gymnáziu, musel si sám obstarat nějaký výdělek – a to hraním na klavír . Na toto gymnázium nastoupil roku 1825 . Když měl prázdniny, často rád podnikal výlety se svými přáteli, zejména do okolí rodného Miletína. Roku 1831 nastoupil Erben na filozofickou fakultu v Praze. Zde také započal studium práv (1833–1837), při tomto studiu se plně projevily jeho historické a přírodovědecké zájmy. V této době také Erben začal svými básněmi přispívat do českých časopisů. Hodně svého volného času trávil se svou budoucí ženou Barborou Mečířovou.

Roku 1837, poté co dokončil svá právnická studia, nastoupil Erben jako praktikant k hrdelnímu soudu v Praze. Vedle své práce také pomáhal Palackému spravovat tehdy velmi zanedbaný archiv stavovský. Tímto se ukázal jako velmi způsobilý pro tuto funkci a tak byl roku 1842 zvolen českou učenou společností nauk za aktuára (kdysi nižší správní úředník). Dále pokračoval v historických studiích.Roku 1842 se Erben po téměř desetileté známosti oženil s Barborou Mečířovou. O tři roky později byl jmenován členem jazykové komise při Matici české a začal se tak podílet na formování spisovné češtiny. Rok 1848 nebyl moc příznivý pro muže, který se hodlal zabývat historií, proto se pustil Erben do politiky. V květnu tohoto roku byl Erben poslán do Chorvatska , aby obeznámil tamní občany s děním v Čechách a zároveň dopisoval do Prahy o důležitých věcech mezi Jihoslovany. Na podzim téhož roku byl jmenován překladatelem u zemské vlády. Roku 1850 byl Erben ustanoven sekretářem Českého muzea (dnešního Národního muzea ). O rok později byl zvolen archivářem města Prahy – konečně se mu tak dostalo uspokojivého finančního ohodnocení. Erben se také podílel na projektu vědeckého a kritického časopisu Obzor . Po smrti své první ženy v roce 1859 se oženil s Žofií Mastnou z Lomnice nad Popelkou, musel se však vyrovnat s úmrtím několika svých dětí. Roku 1864 byl Erben jmenován ředitelem pomocných kanceláří úřadů města Prahy, ve stejný rok také vydává Prostonárodní české písně a říkadla a o rok později Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních.