František Palacký

Narodil se v Hodslavicích na východní Moravě ( Valašsko ). Pocházel z protestantské rodiny s dlouhou tradicí, jeho otec byl učitelem na místní škole. Nejprve se vzdělával u svého otce, poté ( 1807 – 1809 ) studoval v Kunvaldu (dnešní Kunín ) u Nového Jičína . V letech 1809 – 1812 studoval latinskou školu v Trenčíně a následně i evangelické lyceum (do r. 1818 ) v Prešpurku (dnes Bratislava), kde se seznámil s P. J. Šafaříkem . V Trenčíně bydlel u otce Ľudovíta Štúra Samuela, který byl také jeho učitelem.

Přestože si Palackého otec přál, aby se také z jeho syna stal evangelický učitel a kněz, nepokračoval dál ve svých studiích, ale působil v letech 1819 – 1823 jako vychovatel v uherských šlechtických rodinách, rok 1820 strávil se svými svěřenci (Csúzové) ve Vídni . Toto působení ve vyšších kruzích mu jednak umožnilo přístup do světa vyšší kultury, ale také měl dost příležitosti pokračovat ve svém sebevzdělávání, v této době ještě především ve filozofii a estetice (ovlivněn byl především I.Kantem , F. Schillerem a J.G. Herderem ), získal také velký přehled o politice a politickém dění nejen v habsburských zemích a intenzívně studoval i cizí jazyky (během svého života ovládl latinu , řečtinu , němčinu , češtinu , maďarštinu , portugalštinu , angličtinu , francouzštinu , italštinu , ruštinu a staroslověnštinu ). Z tohoto období pocházejí časopisecké studie o estetice ( Přehled dějin krasovědy nebo O krasovědě ) a společně s Šafaříkem napsaní Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie (1818). V mládí měl Palacký velké literární ambice, napsal několik nepříliš hodnotných básní (v češtině a němčině, časoměrným veršem), většinou k různým příležitostem, přátelům, nebo s filosofickou tématikou. Měl ale velké plány, začal psát tragédii o Kateřině Veliké , později o Janu Husovi , a rozsáhlý historický epos o Napoleonovi , ani jedno z těchto děl nedokončil. Pořídil velmi kvalitní český překlad Ossiana , podvržené básnické prosy z keltských dějin Skotska.

Někdy v roce 1819 se s konečnou platností rozhodl nadále se věnovat především studiu českých dějin. Za tímto účelem kontaktoval Josefa Jungmanna , kterého žádal o poskytnutí základních historiografických informací a zasvěcení do techniky historikovy práce. V březnu 1823 napsal dopis podobného znění i Josefu Dobrovskému a nedlouho poté ( 11. dubna 1823 ) dorazil do Prahy osobně.

Zde ho zaměstnal Josef Dobrovský a později František Šternberk na vytváření šlechtických rodokmenů. Šternberkové ho posléze zaměstnali jako rodinného archiváře . Spolupráce s Dobrovským měla do budoucnosti na Palackého značný vliv, naučil se od něj historiografickou kritickou metodu a získal i zkušenosti s filologicko-kritickou metodou. Určité napětí ve vztahu pak znamenal odlišný názor na pravost Rukopisu zelenohorského , kde se Palacký s Dobrovského kritikou neztotožnil.

V této době se již stal v Praze mezi vzdělanými a vlasteneckými kruhy známou osobností, o jejíž výrazném talentu a intelektuálních kvalitách se nepochybovalo.

V roce 1827 se oženil s dcerou velkostatkáře a advokáta Jana Měchury, Terezií Měchurovou . V tomto roce začal vydávat na nabídku hraběte Kašpara Šternberka muzejní časopisy (německý měsíčník Monatsschrift des böhmen Museums a český čtvrtletník Časopis Společnosti vlasteneckého muzea v Čechách ) . Je zajímavé, že mezi českými vlastenci bylo zpočátku značné množství sporů (především s F. L. Čelakovským ), kterým se nelíbila forma a pravopis těchto časopisů . V těchto sporech se plně projevovala roztříštěnost českého vlasteneckého hnutí. Pro malý zájem o německý časopis byl roku 1831 změněn na čtvrtletník a o rok později ( 1832 ) zrušen úplně. Roku 1838 začal českou verzi redigovat Pavel Josef Šafařík . Vedle redaktorské činnosti se na chodu muzea podílel i jako člen muzejního výboru (od 1830 ) a od 1834 jako jednatel tohoto výboru.

V roce 1827 s ním začaly vyjednávat české stavy, které jej chtěly po smrti Františka Pubičky jmenovat do pozice oficiálního stavovského historiografa. Pro určité komplikace byl opravdu jmenován až 1838 , plat ovšem dostával již mnohem dříve s tím, že měl dokončit Pubičkovy Chronologische Geschichte Böhmens . Protože však toto dílo bylo v 30. letech metodicky i koncepčně zastaralé, začal Palacký usilovat o možnost sepsat české dějiny úplně nově, na základě pramenných fondů i diplomatického charakteru a s ohledem i na sociální, hospodářský, náboženský a kulturní vývoj státu. Stavy po usilovném přesvědčování svolily v březnu 1831 . Výsledkem takto nově pojatých českých dějin se staly Geschichte von Böhmen (1836-1867).

V roce 1829 vytvořil projekt české encyklopedie , který po slibném začátku ztroskotal a z kteréhožto pokusu vznikla roku 1831 Matice česká , jejímž úkolem bylo financovat české knihy, které by nemohly jako nelukrativní vyjít u soukromých vydavatelů. Českou encyklopedii vydal až jeho zeť František Ladislav Rieger pod názvem Riegrův slovník naučný . V letech 1839 – 1844 byl sekretářem České královské společnosti nauk (do 1851 )

V roce 1840 vyšel první díl Archivu českého , edice česky psaných historických pramenů, která obsahovala i podklady pro další díly Geschichte von Böhmen . Na tvorbě této edice se podíleli také V.V. Tomek a K.J. Erben , kteří pro Palackého prozkoumávali archívy a opisovali listiny. S Tomkem začal posléze Palacký počítat jako se svým zástupcem ve funkci stavovského historiografa.

V době, kdy připravoval k vydání třetí díl svých Geschichte von Böhmen (který měl obsahovat vývoj státu v době předhusitské a husitské), již během publikování dílčích prací a dále při schvalování konečné verze se dostal do konfliktu s rakouskou cenzurou, neboť ta jej obvinila, že podání počátků husitství je namířeno proti katolické církvi (a to i přesto, že se Palacký, byť protestant, úzkostlivě snažil své náboženské cítění do vědecké práce nevměšovat).

Od roku 1844 pracoval na českém překladu tohoto díla, nicméně nejednalo se o čistý překlad, do značné míry v české verzi prohloubil historiografickou reflexi českých dějin a kladl větší důraz na české obyvatelstvo jako nositele českých dějin. Roku 1848 vyšel první díl jeho vrcholného díla Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě .

Do politiky vstoupil na straně českých liberálů v roce 1848 , kdy byl zvolen do Svatováclavského výboru . V tomto roce byl předsedou slovanského sjezdu v Praze a v otevřeném dopise odmítl účast na německém sněmu ve Frankfurtu.

V roce 1848 byl volen do říšského sněmu , v tomto roce dvakrát odmítl ministerstvo školství (z obavy, aby neurazil Němce). Účastnil se Kroměřížského sněmu , kde představil svůj návrh ústavy , který nebyl přijat. Palacký byl přesvědčen o správnosti existence Rakouska, které si představoval jinak (konstitučně) uspořádané, což považoval za dostatečnou záruku pro vývoj slovanských národů v rámci monarchie a vyřešení národnostní otázky.