Básnická sbírka   Po nás ať přijde potopa  je jedním z nejznámějších děl českého spisovatele  Františka Gellnera , které bylo vydáno roku 1901, a zároveň je autorovým debutem. Gellner je silně ovlivněn moderními literárními směry (především dekadencí a symbolismem) a ve své sbírce kritizuje téměř vše, a to způsobem doposud neslýchaným. Zaměřuje se především na kritiku soudobé společnosti a zbytečnost života, ale vyjadřuje se také proti válečným konfliktům, ironizuje vyšší ideály a nešetří ani sebe sama, protože si uvědomuje svou vlastní ubohost, zbytečnost a nedokonalost. Život též popisuje jako cestu s jediným možným cílem – smrtí (báseň Perspektiva), a proto odmítá fádní životní postupy a užívá si alkoholu a prostitutek (Přetékající pohár) a vyzdvihuje přírodní krásy. K životu přistupuje velice laxně, zároveň si jej však chce užít a dá se říci, že jej miluje. Tímto dílem Gellner velice dobře vystihl atmosféru tehdejší společnosti, atmosféru tzv. únavy konce století a atmosféru blížícího se celosvětového válečného konfliktu.

Idea státu rakouského  je dílo  Františka Palackého , ve kterém českému národu vyložil svou představu budoucího uspořádání rakouského císařství. Jedná se o sérii osmi článků, které vyšly tiskem v roce 1865 v deníku Národ. V roce 1907 je souborně (spolu s Psaním Františka Palackého do Frankfurtu) vydalo Ottovo nakladatelství v redakci Jaroslava Kvapila. Palacký v díle navrhuje přetvoření Rakouska na federaci více autonomních celků, a to jako protipól dualizace státu.

Na západní frontě klid  ( Im Westen nichts Neues  ) je román  Ericha Marii Remarqua ,  německého  veterána  první světové války .

Popisuje krutou realitu  války  a hluboké odtržení od civilního života  německých   vojáků  vracejících se z fronty.  Román  podrobně a výstižně představuje válečnou realitu takřka s novinářskou precizitou. Neukazuje heroický boj vojáků na frontě, ale soustřeďuje se na jejich utrpení a nesmyslnost celého konfliktu, zvýrazňuje tragédii generace, „jejíž prvním povoláním bylo vyrábění mrtvol“. První  německé  vydání se jmenovalo  Im Westen nichts Neues  a objevilo se v lednu  1928 . Během jednoho roku se prodalo milion exemplářů jenom v  Německu , další milion v  zahraničí . V  češtině  kniha vyšla poprvé v roce  1929  v nakladatelství  Melantrich  v překladu  Bohumila Mathesia . Další překlad učinil v 60. letech  František Gel . Na základě knihy byl v roce  1930  natočen stejnojmenný film, který získal  Oscara . Režíroval jej  Lewis Milestone . Podruhé byl román zfilmován v roce  1979  (režie:  Delbert Mann ).

Dalimilova kronika  je nejstarší česky psaná  veršovaná   kronika , jedno ze stěžejních děl českého písemnictví. Pochází z počátku  14. století , záznamy končí rokem  1314 , respektive s dodatky (nejspíše jiného autora) jsou dovedeny až do roku 1325 . Podle svého nejdůležitějšího zdroje bývá označována též jako  Kronika boleslavská . Kronika je anonymní a označení přívlastkem „Dalimilova“ se objevuje až v  17. století . Již ve 14. a  15. století  bylo vytvořeno mnoho jejích opisů. Pro své silně vlastenecké ladění byla předmětem zvýšeného zájmu vždy v dobách národního útisku.

Lucerna  je  divadelní hra   Aloise Jiráska  z roku 1905. Premiéru měla v pražském  Národním divadle  dne 17. listopadu  1905 . Režii premiérového představení měl  Jaroslav Kvapil . Jedná se o autorovu nejznámější hru, zároveň s tím se jedná o vůbec nejhranější původní českou divadelní hru všech dob, která byla i několikrát  zfilmována . Nejznámější  televizní verze  pochází z roku  1967  a režii tohoto ztvárnění provedl  František Filip   [1] . Hra časově spadá do historického období, kdy se sedláci dožadovali zrušení  nevolnictví  a povinné roboty.  Dílo  opěvuje krásu české přírody, českou lidovou slovesnost a vzdává hold  moudrosti  a  citu  prostých českých lidí.

Psohlavci  je  historický román   Aloise Jiráska . Román vznikl v letech  1883 – 1884  a nejdříve vycházel v roce 1884 na pokračování v časopise  Květy , knižně poprvé v roce  1886 . Za Jiráskova života vyšel tento román osmadvacetkrát. Dialogy v románu jsou psány  chodským nářečím . Hlavními postavami jsou tři  Chodové  –  Jan Sladký Kozina , Kryštof Hrubý a Matěj Přibek. Název románu „Psohlavci“ odkazuje na přezdívku Chodů vzniklou z nadávky používané pro nepřátele a rebely, která teprve v tomto románu nabývá nádechu statečnosti. 

Již brzy po napsání románu se začala hra objevovat na českých divadelních pódiích. Podle románu napsali libretista Karel Šípek a skladatel  Karel Kovařovic   stejnojmennou operu  (premiéra v  Národním divadle  roku 1898). V souvislosti s přípravou uvedení této opery v  Plzni  v roce  1902 požadoval tehdejší předseda „garderobní komise“ divadla, aby Kozinův svatební kabát byl modrý s vyšíváním, nikoliv bílý, jak obhajoval ředitel divadla  Vendelín Budil , který hru předtím inscenoval již v sezóně  1898 – 1899 , jednou dokonce za pohostinského hostování tenora Národního divadla Bohumila Ptáka, který si přivezl ze šatny  ND  kabát bílý. Vendelín Budil, vědom si toho, že je v právu, požádal o dobrozdání nakonec samotného  Aloise Jiráska , který mu odpověděl dopisem:

Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války  ( 1921 – 1923 , hovorově zkráceně jen  Švejk ) je čtyřdílný  humoristický   román   českého  spisovatele  Jaroslava Haška  přeložený do 58 jazyků,  několikrát zfilmovaný i zdramatizovaný. Jde o nejvýznamnější Haškovo dílo, které je mnoha lidmi spojováno s kongeniálními ilustracemi  Josefa Lady . Smrt Haškovi nedovolila toto dílo dokončit.

Zánik domu Usherů  (povídka byla přeložena do češtiny nebo slovenštiny i pod názvy  Zánik domu Usherovského ,  Zkáza Domu Usherů ,  Pád domu Usherů  a  Zánik domu Usherova , název  anglického  originálu zní  The Fall of the House of Usher ) je  hororová   povídka  amerického spisovatele a literárního teoretika  Edgara Allana Poea  z roku  1839 .

Hororový  příběh  je vyprávěn nejmenovaným  mužem , jenž obdrží naléhavý dopis od přítele z  dětství  Rodericka Ushera, v němž jej žádá, aby jej přijel navštívit. Vypravěč se vydá za  přítelem , který žije ve starém ponurém sídle a shledá jej ve špatném psychickém stavu. Ačkoli je rod Usherů vážený, je o něm známo, že jeho členové trpí duševními  indispozicemi . Vypravěč si toho ihned povšimne - nejen na stavu svého přítele, nýbrž i na jeho sestře Madeline.

Povídka byla několikrát zfilmována.

Staré pověsti české  je kniha  Aloise Jiráska , která popisuje události z české historie založené na  lidové slovesnosti  a některých historických faktech. Poprvé vyšla v roce  1894  v pražském nakladatelství  J. R. Vilímek  jako 11. svazek v edici Vilímkova knihovna mládeže dospívající. S výjimkou období protektorátu vycházela opakovaně a často, oblíbil si ji i gottwaldovský komunistický režim, za nějž vycházela s doslovem  Zdeňka Nejedlého . 

První vydání a mnoho dalších zejména do druhé světové války ilustroval  Věnceslav Černý , poválečná vydání vycházela s ilustracemi  Antonína Procházky , zhruba od roku  1950  vycházela kniha v nakladatelstvích Mladá fronta a  SNDK s ilustracemi  Mikoláše Alše . S ilustracemi  Věnceslava Černého  vyšlo znovu například v  Československém spisovateli  roku  1981 , v Albatrosu roku  2000  a  2008  nebo v  Ottově nakladatelství  roku 2008.

Hraběnka de Charny  ( 1852 - 1855 ),  La Comtesse de Charny ) je  dobrodružný   historický román   francouzského   spisovatele   Alexandra Dumase staršího . Jde o čtvrtou závěrečnou  část autorova  románového  cyklu  Paměti lékařovy  (Mémoires d'un médecin), ve kterém je zachycena příprava a počáteční průběh  Velké francouzské revoluce  v letech  1770  až  1793 . Na rozdíl od ostatních částí cyklu nespolupracoval na tomto románu  Auguste Maquet , protože mezí ním a Dumasem začalo docházet ke sporům.

Hraběnka de Charny  ( 1852 - 1855 ),  La Comtesse de Charny ) je  dobrodružný   historický román   francouzského   spisovatele   Alexandra Dumase staršího . Jde o čtvrtou závěrečnou   část autorova  románového  cyklu  Paměti lékařovy  (Mémoires d'un médecin), ve kterém je zachycena příprava a počáteční průběh  Velké francouzské revoluce  v letech  1770  až  1793 . Na rozdíl od ostatních částí cyklu nespolupracoval na tomto románu  Auguste Maquet , protože mezí ním a Dumasem začalo docházet ke sporům.

Dáma s kaméliemi   ( 1848 ,La Dame aux camélias)  je autobiograficky založený  romantický   román  velké nešťastné lásky, jehož autorem je  francouzský  spisovatel  Alexandre Dumas mladší . Po velikém úspěchu, kterého  román  dosáhl, jej autor roku  1852  také  zdramatizoval . Podle  románu napsal roku  1853   italský  skladatel  Giuseppe Verdi   operu   La traviata . Hlavní hrdinka knihy, krásná  pařížská  kurtizána Markéta Gautierová, má předobraz ve skutečné osobě, v kurtizáně Marii Duplessiové, kterou  Alexandre Dumas mladší  miloval, a o níž málokdo věděl, že její život provází zničující plicní choroba. Příběh se odehrává v  Paříži  v první polovině 19. století . Zprvu vypravován autorem, další část tvoří vypravování Armanda Duvala, který Markétu miloval, a také pasáže z dopisů a z deníku.

Hrabě Monte Cristo  ( 1844 – 1845 ,  Le comte de Monte-Cristo ) je po  Třech mušketýrech  druhý nejznámější historicko-dobrodružný  román  francouzského spisovatele  Alexandra Dumase staršího . I tento  román  napsal  Dumas  (stejně jako většinu svých nejznámějších děl) ve spolupráci s profesorem historie  Augustem Maquetem . Do  češtiny  přeložili  Jan Vladislav ,  Milena Tomášková  a jiní.

Hrabě Monte Cristo  ( 1844 – 1845 ,  Le comte de Monte-Cristo ) je po  Třech mušketýrech  druhý nejznámější historicko-dobrodružný  román  francouzského spisovatele  Alexandra Dumase staršího . I tento  román  napsal  Dumas  (stejně jako většinu svých nejznámějších děl) ve spolupráci s profesorem historie  Augustem Maquetem . Do  češtiny  přeložili  Jan Vladislav ,  Milena Tomášková  a jiní.

Rytíř de Maison-Rouge

 ( 1846 ,  Le chevalier de Maison-Rouge ), česky též jako  Královnin kavalír  nebo  Konec královny , je  dobrodružný   historický román   francouzského   spisovatele   Alexandra Dumase staršího , který napsal ve spolupráci s Augustem Maquetem . Román sice nepatří do autorova  románového  cyklu  Paměti lékařovy  (Mémoires d'un médecin), protože však jeho příběh bezprostředně navazuje na poslední část cyklu (román  Hraběnka de Charny ) a završuje tragický příběh  francouzské   monarchie , bývá s tímto cyklem často vydáván tak, jako by byl jeho součástí. Navíc je titulní postava románu často ztotožňována s Filipem de Taverney [1] , jednou z hlavních postav cyklu, ačkoliv o tom není v knize žádná zmínka.  

Dumas román napsal na základě skutečné události. Markýz de Rougeville, ve snaze zachránit královnu, jí při návštěvě ve vězení podal karafiát, který měl v knoflíkové dírce. Byl v něm lístek, ve kterém nabízel královně své služby. Román se měl také původně jmenovat  Rytíř de Rougeville , ale po stížnosti markýzova syna byl jeho název změněn.

Utrpení mladého Werthera  ( něm.   Die Leiden des jungen Werthers ) je milostný román o nenaplněné lásce  Johanna Wolfganga von Goethe  k dívce jménem  Charlotte Buff  z roku  1774  s autobiografickými prvky. Je psán formou dopisů v  ich-formě . Příběh začíná tím, že se mladý umělec Werther přestěhuje do malého města Waldheim (jak autor v knize uvádí, má to být smyšlené místo, ve skutečnosti se jednalo o  hesenské  město  Wetzlar ), kde se seznamuje s venkovským životem. Seznámí se s Charlottou, která je zasnoubena s postarším mužem Albertem. Werther se do Lotty hluboce zamiluje. Proto prožívá a ve svých dopisech popisuje neskutečné utrpení, které ho dovede až k sebevraždě. Děj knihy se odehrává během dvou let (dopisy začínají v květnu a končí následujícího roku v prosinci). Počasí a roční období se odrážejí na Wertherově myšlení, chování a pocitech.

Po vydání této knížky následovala vlna  sebevražd . Lidé se s Wertherem ztotožňovali a nacházeli v něm sami sebe. Wetzlar se stal poutním místem, kam jezdili zamilovaní mladí lidé. Goethe si tímto románem získal velkou slávu, i když se od něj ve starším věku distancoval. Kniha ovlivnila i tehdejší módu. Je založena na pocitech, dějová linie je potlačena. Byla přeložena do jazyků celé Evropy i mnoha zemí Asie. Tuto knihu si velmi oblíbil také  Napoleon Bonaparte .

Zabiják  (orig. L'Assommoir) je sedmý román  Emila Zoly  z cyklu  Rougon-Macquartové , který vyšel v roce  1877 . Většinou je považován za jedno ze Zolových nejlepších děl. Popisuje zhoubný vliv alkoholu na osudy chudých a duchovně prázdných lidí. V románu jsou detailní popisy alkoholismu, ten je tím zabijákem, co dal románu jméno.

Zlé časy  ( 1854 , Hard Times) , sociální  román , v němž autor ztvárňuje události spjaté s tehdejším dělnickým hnutím v  Anglii  a zaujímá stanovisko znepokojeného kritika a sociálního reformátora. Dílo představuje románovou studii rozvoje prumyslu autorovy epochy, a to především z hlediska lidských hodnot a vztahů.