O tak zvaní nesmrtelnosti díla básnického

Loupežník  ( 1920 , zfilmováno v roce  1931 ) – komedie zabývající se vztahem mladé a starší generace. Loupežníkem je student s pověstí lehkovážného mladíka, který se zamiluje do dcery svého profesora, který o jejich lásce nechce ani slyšet. Loupežník nakonec využívá nepřítomnosti rodičů a zamkne se se svou láskou v jejich domě a odmítá je pustit dovnitř. Nakonec donutí pana profesora k přiznání, že mladá generace není tak špatná, jak si jeho generace představuje.

Cesta k mrazu  –  1940 , původní láskyplný vztah k okolí se mění na beznaděj a opuštěnost – objevují se motivy z  Bible . Vydáno pod pseudonymem.

Dáma s kaméliemi   ( 1848 ,La Dame aux camélias)  je autobiograficky založený  romantický   román  velké nešťastné lásky, jehož autorem je  francouzský  spisovatel  Alexandre Dumas mladší . Po velikém úspěchu, kterého  román  dosáhl, jej autor roku  1852  také  zdramatizoval . Podle  románu napsal roku  1853   italský  skladatel  Giuseppe Verdi   operu   La traviata . Hlavní hrdinka knihy, krásná  pařížská  kurtizána Markéta Gautierová, má předobraz ve skutečné osobě, v kurtizáně Marii Duplessiové, kterou  Alexandre Dumas mladší  miloval, a o níž málokdo věděl, že její život provází zničující plicní choroba. Příběh se odehrává v  Paříži  v první polovině 19. století . Zprvu vypravován autorem, další část tvoří vypravování Armanda Duvala, který Markétu miloval, a také pasáže z dopisů a z deníku.

Psohlavci  je  historický román   Aloise Jiráska . Román vznikl v letech  1883 – 1884  a nejdříve vycházel v roce 1884 na pokračování v časopise  Květy , knižně poprvé v roce  1886 . Za Jiráskova života vyšel tento román osmadvacetkrát. Dialogy v románu jsou psány  chodským nářečím . Hlavními postavami jsou tři  Chodové  –  Jan Sladký Kozina , Kryštof Hrubý a Matěj Přibek. Název románu „Psohlavci“ odkazuje na přezdívku Chodů vzniklou z nadávky používané pro nepřátele a rebely, která teprve v tomto románu nabývá nádechu statečnosti. 

Již brzy po napsání románu se začala hra objevovat na českých divadelních pódiích. Podle románu napsali libretista Karel Šípek a skladatel  Karel Kovařovic   stejnojmennou operu  (premiéra v  Národním divadle  roku 1898). V souvislosti s přípravou uvedení této opery v  Plzni  v roce  1902 požadoval tehdejší předseda „garderobní komise“ divadla, aby Kozinův svatební kabát byl modrý s vyšíváním, nikoliv bílý, jak obhajoval ředitel divadla  Vendelín Budil , který hru předtím inscenoval již v sezóně  1898 – 1899 , jednou dokonce za pohostinského hostování tenora Národního divadla Bohumila Ptáka, který si přivezl ze šatny  ND  kabát bílý. Vendelín Budil, vědom si toho, že je v právu, požádal o dobrozdání nakonec samotného  Aloise Jiráska , který mu odpověděl dopisem:

Život a dílo skladatele Foltýna  je poslední, nedokončený  román   Karla Čapka , vydaný až po jeho smrti v roce  1939 . Je inspirován epizodou ze  Vzpomínek   Karla Sabiny  (knižně publikovány 1937, časopisecky již 1868 v časopise  Svoboda ), v němž je líčen podobně tvořící reálný skladatel, uváděný jako Horner. Román je fiktivním  životopisem  Bedřicha Foltýna ( pseudonymně  Beda Folten), skladatelského  diletanta  a  hudebního   grafomana , který ale sebe samotného pokládá za  geniálního . Je posedlý myšlenkou stvořit velké dílo, i když na to nestačí jeho schopnosti. Román je pozoruhodný svou stavbou, v níž autor nechává různé Foltýnovy známé (spolužáky ze studií, manželku, lidi, které využíval pro své dílo) vzpomínat a hodnotit jeho osobnost, a naznačuje tak různorodost úhlů pohledu na tutéž věc, podobně jako v  Hordubalovi  a  Povětroni . Román, obsahující mnoho úvah o smyslu  umění , je  stylisticky  i tematicky podobný románům tzv. noetické trilogie, je ale vůči ostatním mnohem  tragičtější . Román měl v rámci Čapkova díla poměrně velký ohlas, reakci na něj v podobě  novely   Jak to bylo s Foltýnem  napsal například spisovatel Jan Křesadlo . Román byl v roce  1992  adaptován do podoby televizního filmu v režii  Pavla Háši  s  Viktorem Preissem  v hlavní roli.