Dědův odkaz

Adolf Heyduk napsal  Dědův odkaz  poté, co se po ročním působení v Praze (1876–77) vrátil definitivně do  Písku , kde vyučoval na tamější reálné škole stavitelství a kreslení, oženil se se svou žačkou Emílií a zažil narození i brzkou smrt své první dcerky (1878). V té době se změnily i náměty jeho tvorby: opustil žánr rozsáhlých epických básní s náměty z českých dějin, jež se ostatně ukázaly být nejméně životnými částmi jeho díla ( Milota z Dědic  1875,  Píseň o bitvě u Kressenbrunnu 1877,  Mohamed II.  1878) a obrátil se k epickým i lyrickým básním s folklórními i přírodními motivy. Tuto tendenci umocnila i jeho cesta na Slovensko roku 1879. Prvním dílem této nové etapy je právě  Dědův odkaz , lyrickoepická báseň o šesti zpěvech a dozpěvu. Ve výběru tématu hrály úlohu Heydukovy vzpomínky na děda z matčiny strany a na dětské pokusy s hrou na housle. Básníkem výslovně přiznávaná hudební inspirace se odráží i v pravidelném písňovém rytmu a zvukové podobě básně.  Heyduk báseň věnoval „svému druhému otci“  Janu Krejčímu , svému bývalému učiteli a pak i nadřízenému na písecké reálce. Základem děje je folklórní, místy až mytologický příběh o lásce nejmenovaného mládence a divoženky. Objevuje se zde tedy typické  romantické  téma personifikovaného vztahu člověka a přírody, který již vinou člověka nelze naplnit. Vedle toho však nastupuje motiv umění v podobě mládencových houslí, „dědova odkazu“. Ztracený vztah člověka a přírody lze obnovit právě prostřednictvím umělecké tvorby, a lze jí vyjádřit veškeré radosti i strasti života způsobem, který přináší jak hlubší mimorozumové pochopení posluchačům, tak konečnou úlevu umělci. Samotná dějová linie je přerývaná, zejména obsáhlé lyrické popisy přírody navozují atmosféru a dokreslují náladu. Ke konci básně děj ustupuje do pozadí v úvahách o moci a hojivé síle umění a dílo končí alegorickým dozpěvem.

Báseň je rozdělena do šesti zpěvů a dvojzpěvu. Každá sloka má osm osmislabičných  daktylotrochejských   veršů  s přerývaným  rýmem . Větné členění důsledně sleduje metrickou strukturu: dvojverší nebo čtyřverší tvoří přirozené významové jednotky a konec sloky představuje vždy gramatický i myšlenkový předěl. Jedinou odchylkou je samostatná hudcova píseň o prchavosti štěstí ve druhém zpěvu, jež má vlastní  metrické  schéma. Zatímco rozsáhlá lyrizace a subjektivizace tématu vede ke značné odlišnosti  Dědova odkazu  od například  Karla Jaromíra Erbena , písňová struktura a lidový podklad ji zařazuje do estetiky  májovců .

Báseň dosáhla značné obliby, stala se součástí školních osnov a byla mnohokrát vydána (naposledy brněnským vydavatelstvím Tribun EU roku 2009). Zvláště populární se stala zmíněná vložená mládencova píseň začínající slovy  Štěstí! co je štěstí? muška jenom zlatá,… , uváděná často samostatně pod apokryfním názvem  Štěstí . Proslavila ji scéna s  Jaroslavem Marvanem  a  Ladislavem Peškem  ve filmu  Škola základ života .  Na námět básně vznikly dvě opery:  Černé jezero  od skladatele  Josefa Richarda Rozkošného  z roku 1902 a  Dědův odkaz   Vítězslava Nováka  z roku 1925.