Věc Makropulos

V prvním  dějství  objasňuje právní zástupce doktor Kolenatý svůj probíhající případ, který se táhne již po několik generací, nejen divákovi (čtenáři), ale především zpěvačce Emílii Marty, která zná některé podrobnosti z minulosti a ví o důležitých důkazech, jež mohou ozřejmit celý případ. Divák může Emílii považovat za  šílence , stejně jako doktor Kolenatý, nebo jí může důvěřovat jako Albert Gregor, jehož případu se tyto údaje týkají.

 

Rozhodně žena působí ještě záhadněji, když se jí popisované dokumenty skutečně najdou tam, kde uvedla. Emílie se nesnaží pomoci vyřešit soudní případ, jak si lze zpočátku oprávněně myslet, stojí pouze o dopisy, které jsou uchovány společně se  závětí  v Prusově domě. Vyhovuje jí ovšem, že je ostatními (především Gregorem) považována téměř za  spasitelku , a blahosklonně přijímá dary, jak je tomu zvyklá ze své pěvecké kariéry a z úspěchů z celé  Evropy .

 

Proces  „Gregor versus Prus“ (v současné době Albert Gregor proti Josefu Prusovi) je sice na dobré cestě k vyjasnění, zároveň se však ještě více zamotává, neboť je nezbytné prokázat totožnost hlavních účastníků, především vzájemný vztah Ferdinanda Makropula s Ellian Mac Gregor.

 

Druhé dějství, které se odehrává v  divadle  po skončení Emíliina  koncertu , kde zpěvačka kromě přijímání gratulací k svému dnešnímu výkonu od okouzlených obdivovatelů vyjednává s Prusem a Gregorem o zalepeném dopise určeném „synu Ferdinandovi“, který byl mezi nalezenými dokumenty. Když jí ho nechce vydat Josef Prus, snaží se jej vymámit na jeho synu Jankovi, kterého rovněž zasáhlo zpěvaččino kouzlo. Kromě Josefa a Janka Prusových se zde setkáváme opět s Kristinou (milou Janka Pruse a dcerou solicitátora Vítka z advokátní kanceláře doktora Kolenatého, která se touží stát výtečnou a uznávanou zpěvačkou a Emílii bezmezně obdivuje po profesionální stránce), dále s Albertem Gregorem, s Vítkem a nově s Hauk-Šendorfem, který Emílii považuje za španělskou zpěvačku a tanečnici Eugenii Montez. Celkovou atmosféru divadla po představení dokreslují postavy poklízečky a strojníka.

 

Třetí dějství začíná ránem v  hotelovém  pokoji, kde Prus předává Emílii obálku, kterou jí slíbil vydat, když s ním stráví noc. Tím tak předešel i tomu, aby mu Janek obálku pro Emílii ukradl. Ovšem zapříčiní tím, že se mladík ze žárlivosti zastřelí. Protože se podpis Ellian Mac Gregor na vlastnoručním prohlášení o tom, že je matkou Ferdinanda Gregora, příliš podobá podpisu Emílie Marty na fotografii, kterou obdarovala svou obdivovatelku Kristinu, přicházejí všichni ostatní a žádají od zpěvačky vysvětlení. Částečně opilá Emílie v absurdně zinscenovaném procesu prozradí, že je dcerou  rudolfínského  lékaře, který pro svého  císaře  objevil  elixír mládí  na 300 let a vyzkoušel ho právě na ní. Elina Makropulos, což je Emíliino pravé jméno, se dožívá 337 let a ačkoli ji život nudí, nejvíce ze všeho se bojí  smrti . Proto chce získat dopis, ve kterém je návod na přípravu elixíru. Během procesu si však sama uvědomuje, že nelidsky dlouhý život je horší než smrt. I ostatní se nakonec vzdávají plánů s receptem na věčný život a nechávají Kristinu, aby  pergamen  spálila.

Roku  1995  mu byl  in memoriam  propůjčen  Řád T. G. Masaryka .

Čapek byl mimořádně dobrým amatérským fotografem, o čemž vedle známých fotografií v  Dášeňce  svědčí řada dalších dochovaných snímků včetně portrétů známých osobností (mj. prezident Masaryk a další  pátečníci ). Paradoxně – amatér Karel Čapek byl autorem nejprodávanější fotografické publikace období první republiky.  Dášeňka čili Život štěněte  z roku 1933 vyšla v několika desítkách vydání.

Méně známá je jeho záliba v etnické hudbě, vyrostlá ze zájmu o cizí kultury vůbec. Patřil mezi přední sběratele; celou dochovanou sbírku jeho dědicové v r. 1981 věnovali  Náprstkovu muzeu  (celkem 462 desek 78 ot./min. a 115 katalogů světových gramofonových firem). Po r. 1990 byly nahrávky s podporou  UNESCO  digitalizovány a výběr z nich byl vydán na pěti  CD .

Autorství slova „ robot “, které se s divadelní hrou  R.U.R.  rozšířilo po světě, je připisováno jeho bratru  Josefu , který mu toto slovo poradil na návštěvě u otce v Trenčanských Teplicích. Původně chtěl Karel Čapek roboty nazvat „laboři“. Slovo robot  je slovanského původu, vzniklo ze slovesa  robotovat  (pracovat).

V roce 1989 byl uveden do kin jeho životopisný film  Člověk proti zkáze , který režíroval  Štěpán Skalský  a  Jaromír Pleskot . Hlavní postavu Karla Čapka zde ztvárnil  Josef Abrhám , jeho bratra Josefa zde hrál  František Řehák , Olgu Scheinpflugovou pak hrála  Hana Maciuchová , postavu T. G. Masaryka si v něm zahrál  Svatopluk Beneš .

Teprve v roce  2009 , tedy až 70 roků po Čapkově smrti, byla knižně vydána obsáhlá korespondence, kterou se spisovatelem vedl na téma  pacifismu  a  odpírání vojenské služby  brněnský advokát  Jindřich Groag. Do té doby byla známa jen část těchto dopisů.

Celkem byl sedmkrát nominován na  Nobelovu cenu  za literaturu, v letech 1932 až 1938