Zobrazit kategorie >
Pohádka máje
Vilém Mrštík se narodil v Jimramově na Českomoravské vrchovině jako mladší ze sourozenecké čtveřice synů ševce z Jimramova. Už roku 1869 se s rodiči a bratry odstěhoval do Ostrovačic a záhy (1874) pak do Brna . Vystudoval gymnázium v Brně a v Praze na Malé Straně . Po maturitě se pokusil o studia práv, ale kvůli uměleckým zájmům je nedokončil. Po několika letech života v Praze se odstěhoval zpět na Moravu , tentokrát k bratrovi Aloisovi do Divák u Hustopečí , které se díky jejich aktivitě staly jedním z center moravské kultury.
Od roku 1895 patřil k signatářům Manifestu České moderny . Zařadil se k překladatelům a propagátorům ruského realismu, hlavně Dostojevského , Turgeněva , Gogola a Tolstého , podobnou pozornost věnoval i francouzským realistům. Zabýval se i literární kritikou, kde obhajoval syrovost a pravdivost francouzského realismu, především Émila Zoly a Guy de Maupassanta . Mrštík přispíval do Zory , Ruchu , České revue a později i do Lumíru .
Část literárního díla vznikla v ojedinělé spolupráci s bratrem Aloisem. Nejdůležitějším výsledkem bratrské spolupráce je drama Maryša (1894), které bývá označováno za vrchol české realistické dramatické tvorby, o čemž svědčí dodnes časté uvádění na domácích jevištích. Bratrskou spoluprací vznikla také kniha Rok na vsi , kde v devíti dílech popsali život obce Habrůvky . Nadčasovou hodnotu si zachovala polemická brožura Bestia triumphans z roku 1897 , ve které se věnoval otázkám ochrany památek. Obálku brožury nakreslila Zdenka Braunerová (s ní Viléma Mrštíka poutal hluboký vztah, který se nicméně rozpadl těsně před svatbou). Lyrickou notu si vyzkoušel v Pohádce máje . Příběh lehkomyslného studenta Ríši a jeho milované Helenky se stal klasickým i díky filmovému zpracování režiséra Otakara Vávry z roku 1940 . Prvky naturalismu má jeho Santa Lucia . Jeho poslední a nedokončené dílo Zumři jakoby předznamenalo tragédii konce jeho života.
Poslední období svého života prožil Vilém Mrštík v moravské obci Diváky , kde byl jeho bratr Alois řídícím učitelem. Vilém Mrštík se už tehdy necítil dobře psychicky ani fyzicky, prožíval zklamání v tvorbě, cítil se málo uznávaným, především v pražských literárních kruzích, a svůj autobiografický román Zumři , na němž si zakládal, psal už jen s velkými obtížemi. Díky své složité povaze také těžce prožíval první příznaky stáří. Trpěl představou, že těžce onemocní a bál se dlouhého umírání. Záchvaty melancholie byly stále častější. Ani při pobytu v poklidné moravské obci Diváky se necítil dobře, měl pocit, že jej lidé v obci neustále sledují a šíří o něm pomluvy. Tento stihomam ještě více prohloubil jeho dlouhodobou duševní krizi. Poslední kapkou se pak stala zcela nevinná událost, k níž došlo asi rok před spisovatelovou tragickou smrtí, a o které se zmiňuje MUDr. Hortík, který měl možnost přečíst si Vilémův dopis na rozloučenou. Podle tohoto dopisu (dnes ztraceného a již zřejmě neexistujícího) uklízel Vilém asi rok před svou tragickou smrtí ve včelíně, kde mu pomáhala jedna místní mladá, nezletilá dívka. Jelikož si Vilém Mrštík vždy potrpěl na mladá děvčata, což o něm bylo obecně známo, došel po tomto dni k závěru, že si sousedé v obci asi budou domýšlet, k čemu všemu třeba mohlo ve včelíně dojít a půjdou ho proto udat. Celá událost se vyhrotila příští rok na jaře, 2. 3. 1912 , kdy opět trávil čas ve včelíně a odtud spatřil souseda, který odcházel z domu svátečně oblečen. V těžkém duševním rozpoložení Vilém Mrštík mylně usoudil, že se soused svátečně oblékl proto, že jde k soudu, kde na něj chce podat udání. V té chvíli Vilém Mrštík zřejmě zpanikařil a rozhodl se věc radikálně vyřešit. Napřed si prořízl hrdlo skalpelem , kterým předtím prořezával plástve ve včelíně. Poté se ještě několikrát snažil skalpelem bodnout do oblasti srdce. Když se ze včelína dlouho nevracel, začal ho jeho bratr, otec a švagrová hledat. Nakonec byl nalezen ve sklípku ve velmi vážném stavu. Vilém Mrštík zemřel o pět hodin později v krutých bolestech.
Související tituly
Aktuality
