Podzemní Praha

Už jako poměrně mladý zazářil aktovku  Anatomové , která se na repertoár  Národního divadla  dostala v době, kdy bylo Kuklovi sotva 21 let. Hra byla příznivě přijata i dobovými kritiky. Úspěch Kukla sklidil i svou následující činohrou  Svatební noc , která následně získala  Nerudovu cenu . V dalších letech se K. L. Kukla i přes dosavadní úspěchy divadelní tvorbě příliš nevěnoval a naplno žil novinářským řemeslem. Psal fejetony do  Národní politiky . Pro nakladatele  Bedřicha Kočího  redigoval  Národní obzor  a  Velký lidový slovník naučný . Redigoval také přírodopisný  Svět zvířat  a jiné tiskoviny. Vedle toho do češtiny z angličtiny přeložil  Twainova   Dobrodružství tuláka Finna  (1893). Převyprávěl i pohádky  Boženy Němcové  (1906). K. L. Kukla žil poměrně bohémským životem. Miloval život noční Prahy, jako investigativní novinář si oblíbil prostředí pražské galérky. Jeho reportáže žel trpěly značným zkreslováním a zveličováním pražského života, pražského podsvětí zvláště. Výsledkem toho byla jeho nejznámější braková díla z pražského podsvětí. Ve fiktivní reportáži  Podzemní Praha  například popisuje ve skutečnosti neexistující podzemní labyrint pod hlavním městem, který podle Kukly podzemními štolami spojuje pražské Židovské pece s podzemím Vyšehradu. Jinými podzemními chodbami vedenými pod dnem Vltavy je pravobřežní podzemní Praha spojena s podzemím na pravém břehu Vltavy. Různými chodbami se tak lze podle Kukly dostat až daleko za Břevnov. Jeho smyšlené reportáže – zvláště  Podzemní Praha  – byly na přelomu 19.a 20. století i během první republiky velice populární.  Miroslav Josef Krňanský  natočil podle Kuklovy knihy  Bahno Prahy  němý film.  Podzemní Praha  se jako tragikomedie dostala koncem dvacátých let do repertoáru Tylova divadla . Začátkem sedmdesátých let 20. století se skupina chlapců ze  Speleologického klubu Praha  snažila v pražských Nuslích najít legendární a Kuklou zpopularizovaný  Hotel Díra .