Zobrazit kategorie >
Cesta do středu Země
Cesta do středu Země nebo také jen Do středu Země ( 1864 , Le voyage au centre de la terre) je dobrodružný vědeckofantastický román francouzského spisovatele Julesa Verna . Autor ve svém druhém románu z cyklu Podivuhodné cesty (Les Voyages extraordinaires) líčí fantastickou cestu třech odvážlivců, německého přírodovědce a profesora mineralogie Otty Lidenbrocka, jeho mladého synovce Alexe a jejich islandského průvodce Hanse Bjelkeho do středu Země (což je místo v hloubce asi 6 378 140 metrů kolmo pod povrchem naší planety ).
Příběh je vyprávěn očima šestnáctiletého Axele a začíná přesně v neděli 24. května roku 1863 , kdy profesor Lidenbrock náhodu objeví zašifrovaný dokument islandského alchymisty ze 16. století Arneho Saknussemma. Podaří se mu text psaný runovým písmem rozluštit a zjistí, že Saknussemm v dokumentu tvrdí, že sestoupil do středu Země . Profesor okamžitě zorganizuje výpravu na Island , protože podle Saknussemma je vstupní místo pro cestu do podzemí v jednom ze tří kráterů vyhaslé islandské sopky Snæffelsjökull , a to v tom, na nějž dopadne posledního červnového dne stín horského štítu Scartarisu .
Po určení správného kráteru začala výprava sestupovat do zemských hlubin. Světlo cestovatelům zajišťovaly elektrické lampy a před žízní je zachránila nalezená podzemní řeka. Za dvacet dní ušli asi 130 kilometrů a ocitli se v hloubce kolem 24 kilometrů. Devátého srpna učinili cestovatelé neuvěřitelný objev. Zhruba v hloubce 55 kilometrů pod zemským povrchem vstoupili do gigantické dutiny osvětlené jakousi elektrickou září (kterou Verne přirovnával k záři polární ), ve které bylo obrovské podzemní moře. Na jeho březích výprava nalezla les obrovských hub a mnoho dávno vymizelých druhohorních a třetihorních rostlinných i živočišných druhů. Cestovatelé si postavili vor a 13. srpna se vydali na plavbu, při které mohli pozorovat zápas ichtyosaura s plesiosaurem . Za týden urazili více než 400 kilometrů a o pět dní později odhadovali, že již propluli pod Anglií a Francií (celé moře bylo nakonec široké téměř 900 kilometrů). Po přistání na druhém břehu nalezli dokonce skupinu mastodontů , které sledoval pračlověk vysoký asi 12 stop (tj. 3,6 metru). Cestovatelé zde také objevili Saknussemmovo znamení, ukazující další cestu do podzemí. V té jim však bránil zával, který se pokusili odstřelit pomocí střelného prachu. Před výbuchem odpádlovali na moře, ale exploze byla větší, než očekávali. Vor byl uvolněným proudem vody vehnán do velké pukliny, po určité době se dostal do komína plného stoupající vody a magmatu a nakonec byl 28. srpna vyvržen na zemský povrch. Cestovatelé brzy zjistili, že se z hlubin Země dostali vedlejším kráterem sopky Stromboli na Liparských ostrovech severně od Sicílie , a s velkou slávou se vrátili domů.
Díky mladému vypravěči má román obrovský spád, protože Axelovy vědomosti nemohou být díky jeho věku tak rozsáhlé, aby Jules Verne mohl zaplnit své dílo vědeckými fakty, kterými mnohdy děj svých příběhů poněkud rozmělňoval. Proto patří tato kniha přes neudržitelný vědecký základ ke stále velmi oblíbeným Vernovým dílům
Jules Gabriel Verne se narodil 8. února 1828 na ostrůvku Île Feydeau, ve městě Nantes jako první z pěti děti pařížského právníka Pierra Vernea. Roku 1839 se nechal najmout jako plavčík na loď do Indie , jeho rodiče to však zjistili a cestě zabránili. Roku 1847 odjel Jules Verne do Paříže studovat práva a po ukončení studia se živil jako obchodník s akciemi . Roku 1857 se oženil s Honorií Morelovou, se kterou měl syna Michela , který po jeho smrti dopsal některá jeho nedokončená díla.
Roku 1886 Verne jen těsně unikl smrti, když na něj zřejmě v pominutí smyslů vystřelil z revolveru jeho synovec Gaston ( 1860 – 1916 ), syn jeho bratra Paula. Verneovi se ale podařilo srazit zbraň a byl jenom raněn.
Jules Verne hodně cestoval a některé zážitky z těchto cest zapracoval i do svých románů . Již roku 1859 navštívil Anglii a Skotsko , v roce 1861 se vydal do Skandinávie , roku 1867 do USA , dále pak navštívil např. roku 1878 severní Afriku a roku 1881 Nizozemsko , Německo a Dánsko .
V roce 1888 byl zvolen radním města Amiens . Jako památka na jeho působení zůstalo v Amiens technicky zajímavé divadlo, jehož nosná část je řešena originálně použitými komíny.
Již v mládí se pokoušel Verne o literární činnost. Psal (bez většího ohlasu) básně , povídky , písně , libreta a divadelní hry , např. Zlomená stébla ( 1849 , Les Pailles rompues). V roce 1862 se však seznámil s nakladatelem Pierrem-Julesem Hetzelem , který vydal jeho dobrodružný román Pět neděl v balóně . Ten měl tak obrovský úspěch, že nakladatel nabídl Verneovi exkluzivní smlouvu na dvacet let, v níž se Verne zavázal napsat dva svazky ročně (nejde o počet titulů, protože některé romány byly několikasvazkové). Tato smlouva Vernea finančně zajistila a umožnila mu živit se pouze psaním. Pierre-Jules Hetzel také vymyslel souhrnný název pro Verneovo dílo, a to Podivuhodné cesty (Les Voyages extraordinaires), které měly podle něho „shrnout všechny znalosti zeměpisné, geologické, fyzikální, astronomické, tak jak je shromáždila moderní věda, a zpracovat tak barvitým a poutavým způsobem … dějiny světa“ .
Roku 1864 uzavřel Hetzel a Verne druhý kontrakt na napsání dějin velkých zeměpisných objevů. Na tomto díle Verne spolupracoval s Gabrielem Marcelem ( 1843 – 1909 ), knihovníkem ve francouzské Národní knihovně (Bibliothèque Nationale) v Paříži . Důvodem spolupráce bylo především to, že Verne uměl mluvit a číst pouze francouzsky , zatímco velké množství informací, které potřeboval ve své práci použít, bylo dostupné pouze v cizích jazycích, které Marcel velmi dobře ovládal.
Autorství některých knih Julese Vernea je sporné. Tak například se dnes již ví, že román Trosečník z Cynthie napsal jiný francouzský spisovatel André Laurie (Verne provedl pouze kontrolní práce a jeho jméno bylo přidáno z komerčních důvodů). Již předtím Verne upravil, a to velmi podstatně, dva jiné Laurieho rukopisy. Tyto texty se staly základem dvou románů, vydaných rovněž pod jménem Julese Vernea: Ocelové město a Hvězda jihu . Rovněž tak romány dokončené nebo přepracované jeho synem Michelem (např. Lodivod dunajský , Honba za meteorem nebo Podivuhodná dobrodružství výpravy Barsacovy ) se podle posledních výzkumů dosti liší od původních Verneových textů. Ke stálým Vernovým spolupracovníkům patřil jeho bratr Paul ( 1829 – 1897 ), kapitán dálkové plavby, který měl podíl na všech jeho knihách týkajících se moře a námořnictví. Za pravidelného Verneova spolupracovníka musíme považovat i nakladatele Hetzela , který byl prvním čtenářem jeho děl. Jejich vzájemná korespondence a analýza původních rukopisů, poukazují na to, že Hetzel nejen přispíval mnoha nápady, ale prováděl v rukopisech také změny.
Jules Verne je považován společně s anglickým spisovatelem Herbertem Georgem Wellsem za zakladatele žánru vědeckofantastické literatury ( science-fiction ). Ve svých dílech předpověděl celou řadu vědeckých a technických objevů, např. dálkové lety řiditelným balónem, velkorážní dělo, videofon, skafandr, kosmické cesty, elektrický motor, tank, vrtulník a další).
Jules Verne zemřel 24. března 1905 v Amiensu . Jeho syn Michel se postaral o vydání jeho posledního originálního románu Zatopená Sahara a poté knihou Maják na konci světa zahájil dlouhodobé vydávání dalších svazků Podivuhodných cest . V těchto dílech však Michel prováděl (jak již bylo řečeno) velké změny, takže originální verze byly vydány až koncem 20. století .
V první polovině 20. století někteří Verneovi životopisci uváděli, že Verne je polského původu a jmenuje se ve skutečnosti Oleskiewicz ( verne je francouzsky olše ). Tuto fámu o sobě patrně rozšířil sám Verne, který historkami na toto téma často bavil společnost.
Související tituly
Aktuality
