Ladislav KlímaNarodil se v Domažlicích v rodině vyučeného mlynáře, který se však místo tohoto povolání živil jako úředník v advokátní kanceláři. Klíma, od mládí zaujatý filosofií, chodil až do roku 1895 na místní gymnázium, ale v lednu toho roku byl vyloučen za hanlivý výrok o habsburské monarchii . („Ferdinand, panovník cizí, národu českému odlehlý, studený, zůstane u Čecha vlastence vždy nenáviděným, již proto, že prvním členem nynější panující dynastie na trůně českém.”) Přestoupil tedy na gymnázium do chorvatského Záhřebu , ale ani to nedokončil a roku 1904 odjel do Prahy, kde se usadil, vedl samotářský život a začal přispívat do časopisů, např. v letech 1919–21 do Tribuny a v roce 1925 do Práva lidu . Kritizoval pozitivismus a pohrdal univerzitním akademismem. Protože neměl občanské povolání, žil jednak z dědictví po příbuzných, jednak z drobných příspěvků od přátel, mezi něž patřil i básník Otokar Březina.n nnJeho filosofie se zakládala na solipsismu a egodeismu (existuji jen já - snící Bůh) společně s voluntarismem (základem bytí je vůle) a ludibrionismem (se vším si hrát, všemu se smát). Ze světových filosofů byl ovlivněn zejména Georgem Berkeleym (subjektivní idealismus), Arthurem Schopenhauerem (pesimismus) a Friedrichem Nietzschem . Od promýšlení jejich myšlenek dospěl až k přesvědčení o absolutní bezcennosti logiky, což znamenalo absolutní primát osvobozeného subjektu, jenž se tak stává svrchovaným - všemohoucím božstvem. Toto božstvo není určováno žádnou pravdou, ale naopak samo určuje, co je a co není pravda. Tímto božským subjektem se pak cítil být sám Klíma. Myslet Boha a být Bohem, to je nejvlastnější centrum Klímovy filosofie . Stav, kdy se vciťuje do pozice Boha pojmenovává egodeismus nebo deoesence (tj. bohobytnosti). Svět pak vypadá jako nevinná hříčka jeho absolutní vůle, odtud pramení tzv. ludibrionismus , neb je známo, že si hraje (ludit) i Boží Moudrost na zemském okrsku (srov. v Bibli: Přísloví 8,31 ). Někdy si Klíma dokazoval toto své Božství tím, že se uváděl do extatických stavů, v nichž prožíval pocit božské suverenity, jak píše Josef Zumr.nKlíma psal filosofické stati i beletrii; ta však zůstala až do jeho smrti ve formě rukopisů, které autor vesměs ani nezamýšlel nikdy publikovat - dokonce tvrdil, že jejich částmi průběžně zatápěl v kamnech apod. Pozůstalost zdědila jeho družka Kamila Lososová, která se (podle názoru zejména Eriky Abrams velmi neobratně) pokusila uspořádat a alespoň částečně dopsat prozaické práce, dochované vesměs jen v torzech.nKromě edic nakladatele Pohořelého z letech 1939-1948 a nedostupných bibliofilií tiskaře Picky se o Klímu nikdo systematicky nezajímal. Renesanci zájmu čtenářů bylo dovoleno vzbudit až Zumrovu výboru Vteřiny věčnosti (1967). Dalších dvacet let se pak objevovala četná samizdatová a polosamizdatová vydání, vycházející hlavně z původní produkce Davida Součka, který pozůstalost po Lososové koupil a postupně v samizdatových strojopisech editoval. Z těchto samizdatů textově vycházela i raně popřevratová vydání Pražské imaginace a Lege artis. Důstojných sebraných spisů v kritickém vydání se Klíma dočkal až koncem 90. let v nakladatelství Torst přepečlivou redakcí francouzské bohemistky Eriky Abrams (zatím vyšly v průběhu deseti let tři svazky z plánovaných šesti).nProtože ve svém díle často používal hororové prvky zombií, strašidel a přízraků, je řada jeho knih řazena do literatury science fiction.nKlíma byl opravdu nekonvenční postavou, a to nejen svými názory, ale i způsobem života. Podle svých slov jednou snědl zakousnutou myš, kterou sebral kočce. Chronický alkoholismus , se kterým poslední roky života bojoval (nakonec úspěšně), silný nikotinismus a především dlouhá léta hladu a živoření na okraji společnosti se podepsaly na vzniku tuberkulózy , na niž v padesáti letech zemřel. Pohřben byl v Praze na Malvazinkách .nn
Více o autorovi → 
Ladislav Klíma
