Karel Ladislav KuklaUž jako poměrně mladý zazářil aktovku Anatomové , která se na repertoár Národního divadla dostala v době, kdy bylo Kuklovi sotva 21 let. Hra byla příznivě přijata i dobovými kritiky. Úspěch Kukla sklidil i svou následující činohrou Svatební noc , která následně získala Nerudovu cenu . V dalších letech se K. L. Kukla i přes dosavadní úspěchy divadelní tvorbě příliš nevěnoval a naplno žil novinářským řemeslem. Psal fejetony do Národní politiky . Pro nakladatele Bedřicha Kočího redigoval Národní obzor a Velký lidový slovník naučný . Redigoval také přírodopisný Svět zvířat a jiné tiskoviny. Vedle toho do češtiny z angličtiny přeložil Twainova Dobrodružství tuláka Finna (1893). Převyprávěl i pohádky Boženy Němcové (1906). K. L. Kukla žil poměrně bohémským životem. Miloval život noční Prahy, jako investigativní novinář si oblíbil prostředí pražské galérky. Jeho reportáže žel trpěly značným zkreslováním a zveličováním pražského života, pražského podsvětí zvláště. Výsledkem toho byla jeho nejznámější braková díla z pražského podsvětí. Ve fiktivní reportáži Podzemní Praha například popisuje ve skutečnosti neexistující podzemní labyrint pod hlavním městem, který podle Kukly podzemními štolami spojuje pražské Židovské pece s podzemím Vyšehradu. Jinými podzemními chodbami vedenými pod dnem Vltavy je pravobřežní podzemní Praha spojena s podzemím na pravém břehu Vltavy. Různými chodbami se tak lze podle Kukly dostat až daleko za Břevnov. Jeho smyšlené reportáže – zvláště Podzemní Praha – byly na přelomu 19.a 20. století i během první republiky velice populární. Miroslav Josef Krňanský natočil podle Kuklovy knihy Bahno Prahy němý film. Podzemní Praha se jako tragikomedie dostala koncem dvacátých let do repertoáru Tylova divadla . Začátkem sedmdesátých let 20. století se skupina chlapců ze Speleologického klubu Praha snažila v pražských Nuslích najít legendární a Kuklou zpopularizovaný Hotel Díra .
Více o autorovi → 
Karel Ladislav Kukla
