Zobrazit kategorie >
Chrám Matky Boží v Paříži
Chrám Matky Boží v Paříži ( 1831 , Notre-Dame de Paris ) je vrcholný historický román francouzského romantického básníka , prozaika , dramatika , esejisty a politika Victora Huga . Česky kniha vyšla také pod názvem Zvoník od Matky Boží . Do češtiny přeložila Milena Tomášková .
Román se odehrává ve středověké Paříži v r. 1482 , tedy v době vlády francouzského krále Ludvíka XI. ( 1461 - 1483 ). Autor zde popisuje různé společenské vrstvy, od krále přes vysoké duchovenstvo , šlechtu a studenty až po společenskou spodinu (žebráky, zloděje, prostitutky). Seznamuje čtenáře také se známými místy středověké Paříže , ale i s jejími malými spletitými uličkami (Soudní palác, Dvůr divů – shromaždiště vyděděnců). Dominantou díla je samozřejmě pařížská katedrála Notre Dame (Chrám Matky Boží). S katedrálou jsou spjaty životní osudy hlavní postavy Quasimoda, hrbatého, téměř hluchého a na jedno oko slepého zvoníka, kterého se v dětství ujal kněz Frollo, za což mu zůstal po celou dobu vděčný a oddaný. Kvůli Frollovi se Quasimodo pokusí o únos cikánské tanečnice Esmeraldy, do níž je Frollo zamilován. Únos Quasimodovi překazil Phoebus z Châteaupers, do nějž se poté Esmeralda zamilovala. Quasimodo je zatčen a odsouzen k trestu na pranýři . Esmeralda s ním má soucit, přinese mu na pranýř vodu, za což se do ní zamiluje, i když ví, že marně. Frollo i Quasimodo jsou nešťastně zamilováni do krásné Esmeraldy. Esmeralda ale jejich city neopětuje, Frolla nenávidí, Quasimoda ji je líto, je zamilována do Phoeba. Frollo, ze žárlivosti zaútočí na Phoeba, Esmeralda se domnívá, že je mrtev. Phoebeus ale přežil. Esmeralda je nespravedlivě, za pomoci útrpného práva , obviněna k trestu smrti, za vraždu Phoeba a čarodějnictví , spolu se svou kozou Džali, se kterou prováděla kejklířské kousky. Quasimodo v den popravy Esmeraldu unese do chrámu, kde ji poskytne azyl a přizná se, že ji tajně miluje. Frollo přemlouvá Esmeraldu, aby se stala jeho milenkou, ona odmítá. Esmeralda je později popravena, Frollo by ji mohl zachránit, ale nechtěl, když nemohl mít její lásku on, nechtěl aby milovala kohokoliv jiného a raději ji nechává zemřít na šibenici. Quasimodo se za popravu mstí, shodí Frolla z věže chrámu, čímž svého vychovatele zabije. Po letech je Quasimodova kostra nalezena v hrobce u Esmeraldy. Quasimodo Esmeraldu velmi miloval, tak raději dobrovolně zemřel v jejím objetí, než aby žil bez ní. Quasimodo je typickou romantickou postavou vybudovanou na kontrastech: jeho ohyzdný zevnějšek ostře kontrastuje s čistotou jeho srdce, svým zevnějškem okolí odpuzuje, lidé ho nenávidí, domnívají se, že je ztělesněním zla. Ve skutečnosti je však schopen těch nejhlubších a nejčistších citů. Obdobně na kontrastech je vybudována postava cikánské tanečnice Esmeraldy, která, ač vyrůstala v prostředí pařížského podsvětí mezi prostitutkami a zloději, si zachovala mravně čistý život.
Jeden z největších francouzských básníků a spisovatelů, nejvýznamnější francouzský zastánce komunismu 19. století se narodil v Besançonu, když 19. století byly dva roky, jak praví v jedné své autobiografické básni. Byl vychováván pobožnou matkou, která byla přívrženkyní krále Jakuba a monarchie (royalistka), a otcem, který byl důstojníkem napoleonské armády a stoupencem Napoleona (bonapartista).
Byl třetím synem Josepha Léopolda Sigisberta Huga a Sophie Trébuchet . Narodil se v roce 1802 v Besançonu a žil ve Francii po většinu svého života. Jeho bratři byli Abel Joseph Hugo (nar. r.1798) a Eugéne Hugo (nar. r.1800).
Dětství Viktora Huga bylo poznamenáno významnými událostmi. Napoleon byl prohlášen císařem, když byly Victoru Hugovi dva roky a Bourbounská Monarchie byla obnovena před jeho třináctinami. Opačné politické a náboženské názory, které měli Hugovy rodiče, zobrazovaly ideologické síly, které se přely o nadvládu ve Francii celý jeho život: Hugův otec byl vysoce postavený důstojník v Napoleonově armádě. Byl atheistický republikán , který považoval Napoleona za hrdinu; jeho matka byla extrémní katolická royalistka , a podle některých domněnek, byla milenkou Generála Victora F. de Lahorie , popraveného v roce 1812 za spiknutí proti Napoleonovi. Jelikož byl Hugův otec důstojník, rodina se často stěhovala a Hugo se při cestování hodně naučil. Na cestě do Neapole viděl rozlehlé Alpské vrcholky , velkolepě modré středozemní moře a Řím v době oslav. Ačkoliv mu bylo pouze šest let, uchoval si tento půlroční výlet pevně v paměti.
Sophie následovala svého muže do Itálie (kde Léopold sloužil jako guvernér provincie blízko Neapole) a Španělska (kde se ujmul tří španělských provincií). Nespokojená s neustálým stěhováním, které vyžadoval vojenský život, a faktem že její manžel nesdílel její katolickou víru, Sophie se rozhodla nakrátko opustit Léopolda v roce 1803 a usadit se v Paříži. Od té doby dominantním způsobem řídila Hugovu výchovu a vzdělání. V důsledku toho Hugova první díla v poezii a próze odrážela ještě její vášnivé oddání víře a Králi . Teprve později, během událostí vedoucích k Francouzské revoluci v roce 1848 , začal Hugo vzdorovat svému katolickému royalistickému vzdělání a místo toho se stal stoupencem volno-myšlenkářství a přívržencem republiky .
V r. 1819 založil Victor Hugo se svým bratrem Abelem čtrnáctideník Le Conservateur littéraire (vycházel do r. 1821), ve kterém otiskoval literárněkritické stati a divadelní recenze. Přes monarchistické zaměření časopisu se v něm již začal zabývat otázkami svobody ducha a s tím spojeného svobodného vyjadřování umělce. Také druhý bratr Victora Huga, Eugène, se pokoušel o literární dráhu, byl však sužován duševní nemocí a zemřel ve věku 37 let.
Mladý Viktor se zamiloval do Adèle Foucher se kterou se, proti vůli své matky, tajně zasnoubil. S Adèle se oženil ( 1822 ) až poté co zemřela jeho matka v roce 1821 . Jejich první dítě Léopold ( 1823 ) zemřel jako nemluvně. Hugovy další děti byli Léopoldine ( 1824 ), Charles ( 1826 ) François-Victor ( 1828 ) a Adèle ( 1830 ). Hugo vydal svoji první novelu Han z Islandu ( Han d'Islande ) r. 1823 a druhou, o tři roky později, Veliký Jargal ( Bug-Jargal ) r. 1826 . Mezi roky 1829 a 1840 vydal dalších pět básnických sbírek ( Les Orientales , 1829 ; Les Feuilles d'automne , 1831 ; Les Chants du crépuscule , 1835 ; Les Voix intérieures , 1837 ; a Les Rayons et les ombres , 1840 ), které upevnili jeho reputaci jako jednoho z největších poetů tehdejší doby.
Krize v osobním životě spisovatele nastala v r. 1833, kdy jeho manželka Adèle navázala milostný poměr s jeho dobrým přítelem, kritikem Sainte-Beuvem. Ve stejném roce se Victor Hugo seznámil s herečkou Juliette Drouet (vlast. jménem Julienne Gauvain), která se stala jeho milenkou, dobrovolnou sekretářkou a společnicí na cestách. Přestože v jeho životě byly ještě další ženy, tento vztah trval padesát let, až do její smrti. Provázela ho i po dobu jeho pozdějšího exilu, ne vždy však bydleli spolu pod jednou střechou. Victor Hugo jí věnoval mnoho svých básní a ona mu napsala velké množství dopisů. Jejich milostná korespondence vyšla knižně s názvem Lettres à Juliette Drouet 1833-1883: le livre de l'anniversaire par Victor Hugo et Juliette Drouet 1964 .
Autor byl zdrcen, když jeho nejstarší dcera Léopoldine tragicky zahynula v roce 1843 , krátce po své svatbě. Utopila se nešťastnou náhodou i se svým manželem při projížďce na lodi v jezeře Seine à Villequier . Viktor Hugo byl zrovna na cestách a dozvěděl se o Léopoldině smrti z novin. Svůj šok, zděšení a žal popsal ve své básni À Villequier . Později napsal mnoho básní o jejím životě a smrti, nejslavnější pravděpodobně Demain, dès l'aube , ve které popisuje návštěvu jejího hrobu. I po mnoha letech se ve svých dílech snažil vyrovnat se ztrátou milované dcery tím, že vyjadřoval nejen zármutek truchlícího otce, ale i soucit s bolestí všech trpících např. ve sbírce básní La Pitié suprême 1879 .
Roku 1845 vstoupil Hugo do politiky a byl jmenován pairem, v pairovské komoře se vyslovoval pro návrat Ludvíka Bonaparta , po rozpuštění pairie ( 1848 ) úspěšně kandidoval do parlamentu. Ačkoliv byl zprvu politickým stoupencem Napoleona III. , brzy vystupoval jako jeho odpůrce a jako zastánce liberálního socialismu . V důsledku převratu provedeného Napoleonem III v roce 1851 byl nucen odejít do exilu, ve kterém žil téměř dvacet let. Krátce pobýval v Bruselu (1851) poté v Jersey ( 1852 - 55 ) a nakonec zamířil na menší ostrov Guernsey (1855- 70 ). Zde také prožil další osobní tragédii se svoji krásnou, ale psychicky labilní, nejmladší dcerou Adèle, která ho doprovázela do vyhnanství. Po útrapách, spojených s nešťastnou láskou (muž, kterého milovala, věřila mu a za nímž odjela až do daleké Kanady, ji veřejně odmítl), u ní naplno propukla vážná duševní nemoc . Po návratu do Francie žila až do své smrti v zařízeních pro duševně nemocné.
Přestože Napoleon III prohlásil všeobecnou amnestii v roce 1859 , Hugo zůstal v exilu do té doby než byl Napoleon III donucen vzdát se trůnu po porážce Francie v Prusko-francouzské válce . Do Paříže se za bouřlivých oslav vrátil až roku 1870 v době, kdy Francie byla poražena pruskými vojsky a přiklonil se k ideálům Komuny .
Předtím než se Hugo mohl natrvalo usadit ve Francii naposledy uprchl do Guernsey (1872–73) poté, co zažil obléhání Paříže (1870– 71 ). Roku 1875 se stal senátorským delegátem a brzy na to senátorem. Roku 1881 byl znovu zvolen senátorským delegátem a roku 1882 se znovu stal senátorem; psal další různorodá díla, z nichž řada byla vydána až po jeho smrti.
Victor Hugo zemřel roku 1885 v Paříži jako velký a uznávaný francouzský národní básník. V den jeho pohřbu byl vyhlášen státní smutek . Je pochován v pařížském Panthéonu .
Na jeho památku byla zřízena dvě muzea: jedno v domě, kde žil, na ostrově Guernsey a druhé v jeho bytě v paláci Rohan na Place des Vosges .
Aktuality
